Kristýna Schicková
Karel Havlíček kdo to je?
Luboš Fišer, narozen 30. září 1935 v Praze a zemřel tamtéž 22. června 1999 ve věku 63 let, byl významným českým hudebním skladatelem. Jeho umělecká dráha byla spojena především se soudobou vážnou hudbou a rozsáhlou tvorbou pro film a televizi. Původ jeho předků sahal na jižní Moravu.
Vzdělání v oblasti skladby zahájil Luboš Fišer na konzervatoři v letech 1952–1956. Zde se učil pod vedením Emila Hlobila, jehož vliv se projevil v neoklasicistním duchu jeho raných skladeb, inspirovaných meziválečnou hudební avantgardou. V tomto období také vznikla jeho absolventská práce, 1. symfonie z roku 1956. Následovalo další studium na Hudební fakultě AMU v Praze, které probíhalo v letech 1956–1960. I zde byl jeho pedagogem Emil Hlobil a jeho absolventskou prací se stala 2. symfonie. Další významnou osobností, která ovlivnila jeho skladatelský vývoj, byla klavíristka a pedagožka Zuzana Růžičková.
Luboš Fišer se stal jedním z nejplodnějších autorů české filmové hudby, kde spolupracoval na více než 300 titulech. Jeho umělecká dráha začala úspěchem s operní jednoaktovkou „Lancelot“, uvedenou krátce po dokončení studií. V 60. letech navázal spolupráci s divadly, jako je Divadlo Na zábradlí a Rokoko. Jeho první celovečerní filmový počin byl „Okurkový hrdina“ z roku 1963. Jeho filmová tvorba zahrnovala celovečerní filmy, animované snímky, televizní inscenace a seriály. Fišerova hudba k filmům a inscenacím byla oceňována pro svou originalitu a schopnost podtrhnout atmosféru díla.
Inspiraci pro svou soudobou vážnou hudbu čerpal z různých zdrojů. Objevovaly se v ní odkazy na kulturní památky dávné minulosti, jako jsou sumerské či chetitské texty, středověká rytířská kultura a renesanční umění. Fascinovaly ho také výtvarná díla umělců jako Dürer, Goya a Leonardo da Vinci, stejně jako myšlenky velkých myslitelů, například Galilea Galileiho a Alberta Einsteina. V neposlední řadě čerpal ze starších hudebních mistrů a z experimentů šedesátých let v oblasti Nové hudby, jako byla aleatorika a sonoristické možnosti témbrové hudby. Jeho skladatelský styl se vyznačoval výraznou kontrastností jednotlivých úseků skladeb, snahou o stručnost vyjádření a oscilací mezi dramatem a něhou, rozumem a vášní, hravostí a smutkem. Jeho kompozice byly technicky vytříbené a promyšlené, často se zabývaly tématem člověka s jeho slabostmi, radostmi a smutky. Sám vnímal svou hudbu jako „ekologii duše sui generis“. V 90. letech se stal členem skladatelské skupiny Quattro spolu se Sylvií Bodorovou, Otmarem Máchou a Zdeňkem Lukášem.
Luboš Fišer byl za svou práci mnohokrát oceněn. Již v době studií získal v roce 1955 2. cenu za svou první klavírní sonátu. V roce 1965 obdržel prestižní Prix Italia za hudbu k filmu „Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou“. Další významné ocenění přišlo v roce 1967, kdy získal první cenu na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži za „Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy“. V roce 1986 získal 1. místo na Mezinárodní soutěži televizních oper v Salcburku za svou televizní operu „Věčný Faust“. V 70. a 80. letech byl oceněn také za hudbu k filmům „Bludiště moci“ (1979, Cena Premio Italia) a „Zlatí úhoři“ (1980, Cena Prix Italia). V 90. letech byl oceněn Českým lvem za hudbu k filmům „Golet v údolí“ (1994) a „Král Ubu“ (1996).
Ve svém osobním životě byl Luboš Fišer znalcem a milovníkem dobrého vína a vaření, zejména čínské kuchyně, a sbíral recepty. Miloval přírodu a často pobýval na své chalupě u České Lípy, kde vznikla většina jeho skladeb. Měl silný citový vztah k jižní Moravě. Vnímán navenek jako silný a neochvějný, v soukromí byl popisován jako uzavřený, citlivý a zranitelný. Jeho tvorba často odrážela smysl pro nostalgii, smutek, vcítění a rozptyl nálad. V posledních letech svého života navzdory zdravotním potížím intenzivně pracoval. Jeho náhlé úmrtí 22. června 1999 zasáhlo jeho blízké, kteří se o jeho odchodu dozvěděli z médií. Pohřební obřad se nekonal.
Diletant wikipedia
Max Richter
Tatiana Vilhelmová wikipedia
Mark Isham
Anarchokapitalista wikipedie
Maurizio De Angelis
Pavla Kosíková wikipedie
Mike Shinoda
Karel Šíp kdo to je?
Maurice Jarre