Gay kdo to je?
Zaměstnanec kdo to je?
Richard Nixon (manžel/manželka)
Jerrald King Goldsmith, známý jako Jerry Goldsmith, byl americký skladatel, dirigent a orchestrátor, který zanechal nesmazatelnou stopu v historii filmové a televizní hudby. Jeho téměř padesátiletá kariéra, trvající od roku 1954 do roku 2003, zahrnuje více než 200 produkcí a řadí ho mezi nejinovativnější a nejvlivnější tvůrce filmových soundtracků.
Narodil se 10. února 1929 v Los Angeles v Kalifornii a zemřel 21. července 2004 v Beverly Hills ve stejném státě ve věku 75 let po boji s rakovinou tlustého střeva. Jeho ostatky spočívají na hřbitově Hillside Memorial Park Cemetery.
Goldsmithovy hudební sklony se projevily již v raném věku. Hru na piano začal v šesti letech a ve jedenácti letech se o hudbu začal zajímat vážněji. Ve třinácti letech studoval klavír u Jakoba Gimpela a v šestnácti letech se věnoval studiu teorie a kontrapunktu pod vedením Maria Castelnuovo-Tedesca. Jeho umělecký rozvoj byl silně ovlivněn filmem „Spellbound“ (1945) od Miklóse Rózsy, který se stal jedním z jeho hlavních inspirací. Goldsmith navštěvoval kurzy u Rózsy na University of Southern California a zároveň studoval praktičtější hudební program na Los Angeles City College.
Počátkem 50. let začal Goldsmith pracovat na CBS jako písař v hudebním oddělení pod vedením Ludem Gluskina. V tomto období skládal hudbu pro řadu rozhlasových pořadů, jako byl „CBS Radio Workshop“, „Frontier Gentleman“ a „Romance“. Jeho talent se brzy prosadil i v televizi, kde se podílel na tvorbě hudby pro významné seriály jako „Climax!“, „Playhouse 90“ a „The Twilight Zone“. Po roce 1960 pokračoval ve své práci pro Revue Studios a Metro-Goldwyn-Mayer, kde spolupracoval s producentem Normanem Feltonem na hudbě pro seriály „Dr. Kildare“ a „The Man from U.N.C.L.E.“.
Jeho debut ve feature filmu přišel s filmem „Black Patch“ (1957), následovaným dalšími snímky z 50. let, jako jsou „Face of a Fugitive“ (1957) a „City of Fear“ (1959). Skutečný průlom v jeho kariéře nastal po složení hudby pro western „Lonely Are the Brave“ (1962). Vlivný skladatel Alfred Newman mu doporučil pro Universal Pictures. Jeho atonalní a disonantní skóre pro film „Freud“ (1962) mu přineslo první nominaci na Oscara.
V 60. letech Goldsmith navázal plodnou spolupráci s režisérem Franklinem J. Schaffnerem, která zahrnovala filmy jako „The Stripper“ (1963), „Planet of the Apes“ (1968), „Patton“ (1970) a „Papillon“ (1973). Jeho hudba pro „Planet of the Apes“ (1968) byla revoluční, využívala avantgardní styl a inovativní techniky, jako jsou looping drums a imitace zvuků opic. Tento soundtrack se umístil na 18. místě v seznamu Amerického filmového institutu (AFI).
Během 60. let složil hudbu pro širokou škálu žánrů, od westernů jako „Rio Conchos“ a „Hour of the Gun“, přes dramatické filmy jako „Seven Days in May“ a „A Patch of Blue“, až po komedie jako „Our Man Flint“ a „In Like Flint“. Jeho skóre pro „A Patch of Blue“ a „The Sand Pebbles“ mu vyneslo nominace na Oscara a Zlatý glóbus.
Sedmdesátá léta byla pro Goldsmitha obdobím dalšího uměleckého rozkvětu. Jeho emocionální skóre pro „Papillon“ (1973) bylo oceněno nominací na Oscara. V roce 1974 složil hudbu pro ikonický film „Chinatown“, kde nahradil původní skóre Phillip Lambro. Tento soundtrack, kombinující východní hudbu a jazz, si vysloužil nominaci na Oscara a 9. místo v seznamu AFI. V roce 1976 získal Oscara za svou temnou chórovou hudbu k filmu „The Omen“ (1976), která poprvé využila sbor v avantgardním stylu.
Goldsmithova práce na sci-fi filmech byla rovněž významná. Jeho hudba pro „Alien“ (1979) využívala exotické nástroje a silně editované zvuky, zatímco pro „Star Trek: The Motion Picture“ (1979) vytvořil monumentální skóre, které debutovalo nástrojem Blaster Beam a získalo nominace na Oscara a Zlatý glóbus. V průběhu let složil hudbu pro pět filmů ze série Star Trek.
V 80. letech pokračoval v experimentování s různými styly. Jeho skóre pro „Poltergeist“ (1982) zahrnovalo několik témat, od ukolébavky po bombastické atonální pasáže, a získalo nominaci na Oscara. V roce 1986 jeho inovativní skóre pro „Hoosiers“, kombinující syntezátory, orchestr a zvuky basketbalu, obdrželo nominaci na Oscara.
V 90. letech se Goldsmith věnoval dalším významným projektům. Jeho hudba pro „Basic Instinct“ (1992), směs orchestrálních a elektronických prvků, mu přinesla nominace na Oscara a Zlatý glóbus. Pro film „L.A. Confidential“ (1997) složil perkusivní, jazzové skóre, které bylo oceněno nominací na Oscara a Zlatý glóbus. V roce 1997 vytvořil fanfáru pro logo Universal Pictures, která poprvé zazněla ve filmu „The Lost World: Jurassic Park“.
Jeho poslední filmové skóre bylo pro film „Looney Tunes: Back in Action“ (2003). Goldsmithův vliv sahá i do herní komunity, kde jeho práce inspirovala vývoj hudby pro videohry. V roce 1993 obdržel cenu Career Achievement Award od Society for the Preservation of Film Music a v roce 2017 mu byla posmrtně udělena hvězda na Hollywood Walk of Fame.
Jerry Goldsmith byl ženatý dvakrát: s Sharon Hennagin (1950–1970) a s Carol Heather Sheinkopf (1972–2004). Zanechal po sobě syna Joela Goldsmitha, který se stal rovněž skladatelem, a dcery Carrie a Ellen.
Jeho styl byl charakterizován unikátní instrumentací, využitím etnických nástrojů, nahraných zvuků, syntetických textur a tradičního orchestru. Mezi jeho hlavní hudební vlivy patřili Igor Stravinsky, Aaron Copland, Miklós Rózsa, Bernard Herrmann, Béla Bartók a Alban Berg. Odkaz Jerryho Goldsmitha jako jednoho z největších skladatelů filmové hudby je nezpochybnitelný.
Jiří Krytinář wikipedia
John Barry
Záchranář
Juki Kadžiura
Hilary Swank wiki
Jiří Šust
Rudolf II kdo to je?
Jan Hammer ml.
Psycholog synonymum
Kyle Dixon