Svatopluk Havelka, narozen 2. května 1925 ve Vrbici na Severní Moravě, byl významný český skladatel, jehož hudební dráha byla bohatá a rozmanitá. Jeho umělecká cesta začala soukromými lekcemi kompozice, které absolvoval pod vedením Karla Boleslava Jiráka v letech 1945 až 1947. Následně se ponořil do studia hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde jej vzdělávali přední odborníci jako Josef Hutter a Antonín Sychra.
Kariéru zahájil v Československém rozhlase v Ostravě, kde se uplatnil v hudebním oddělení. Krátce po té, v roce 1949, založil a umělecky vedl soubor NOTA Ensemble, který působil do roku 1950. Jeho talent a organizační schopnosti byly oceněny i v Armádním uměleckém souboru, kde strávil čtyři roky jako instruktor a skladatel. Od roku 1954 se plně věnoval skladatelské činnosti ve svobodném povolání, což mu umožnilo rozvíjet svůj osobitý hudební jazyk.
Jeho tvorba se vyznačuje silným vlivem moravské lidové hudby v raném období, postupně však přecházel ke složitějším kompozičním technikám. Od 70. let 20. století se jeho skladatelský zájem soustředil na křesťanská témata a biblicky inspirovaná díla, což se odrazilo v mnoha jeho pozdních kompozicích. Svatopluk Havelka se stal také mimořádně plodným tvůrcem filmové hudby, pro kterou složil melodie k více než dvěma stům filmů.
Jeho soukromý život byl spojen s herečkou Libuší Havelkovou, s níž měl syna Ondřeje Havelku, který se rovněž prosadil v uměleckém světě jako hudebník a herec. Svatopluk Havelka zemřel 24. února 2009 v Praze.
Mezi jeho raná díla patří například „The Rose of Wounds“ z roku 1944, cyklus písní pro střední hlas s klavírním doprovodem, inspirovaný barokními básníky, a „Night Music“ pro orchestr téhož roku. V roce 1947 zkomponoval „Suite pro malý orchestr“. Jeho symfonická tvorba zahrnuje „Symfonii č. 1“ z roku 1956.
Velký význam měly jeho „Čtyři hudebně dramatické suity“ na texty moravské lidové poezie, vzniklé v letech 1948, 1949 a 1951, určené pro sólový hlas, komorní soubor, recitátora, pěvecký sbor a komorní orchestr. V roce 1949 složil monumentální „Jaro. Vokální rhapsody“ pro tři sólové hlasy, smíšený a dětský sbor a velký orchestr. Později, v roce 1959, vznikla kantáta „V chvále světla“ na slova S. K. Neumanna. K biblicky inspirovaným dílům patří „Poggii Florentini ad Leonardum Aretinum epistola de M. Hieronymi de Praga supplicio“ z roku 1984, rozsáhlé oratorium pro rozsáhlý vokální a instrumentální ansámbl, a „Profeteia“ z roku 1988 pro dětský sbor, orchestr a volitelné varhany na biblické texty.
V roce 1964 zkomponoval „Heptameron. Báseň o přírodě a lásce“ pro sólové hlasy, recitátora a orchestr. Symfonická báseň „Pěna“ z roku 1965 vychází z díla Hanse Magnuse Enzensbergera. Mezi další symfonická díla patří „Ernesto Che Guevara. Symfonický obraz“ (1969), „Pyrrhos. Symfonie-balet“ (1970) a „Hommage a Hieronymus Bosch. Symfonická fantazie pro orchestr“ (1974). Jeho zájem o komorní a instrumentální hudbu dokládají „Nonet“ (1976), „Percussionata. Suita pro perkusní nástroje“ (1978), „Dětská suita“ (1982) inspirovaná filmovou hudbou k „Johnnyho cestě“, „Tichá radost“ pro sólovou violu (1985), „Disegno“ pro sólovou flétnu (1986), „Homage to Fra Angelica“ pro kytaru (1987), „Soliloquia abimae ad Deum“ pro klarinet a klavír (1991), „Skrytá mana a bílý kámen“ pro dva hráče na perkuse (1992), „Pareneze“ pro soprán, klavír a dva perkusionisty (1993), „...s znějícími činely (Žalm 150)“ pro sólové perkuse (1994) a monumentální skladba „Znamení doby“ pro symfonický orchestr, napsaná k 100. výročí České filharmonie (1996).
Jiří Holý kdo to je?
Riz Ortolani
Maskér wikipedia
Širó Sagisu
Petr Oliva nehoda
Skrillex
Mike Myers kdo to je?
Rachel Portman
Odhadce
Philip Glass