Armand Amar, skladatel filmové hudby, se narodil v roce 1953 v Jeruzalémě. Tento francouzský umělec se proslavil svou schopností vytvářet sugestivní a emocionálně nabité hudební doprovody k celovečerním filmům, dokumentům i televizním projektům. Jeho tvůrčí cesta je bohatá a rozmanitá, zahrnuje spolupráce s významnými režiséry a choreografy a vyznačuje se hlubokým porozuměním pro propojení hudby s vizuálním uměním.
První významný krok v jeho filmové kariéře nastal v roce 2002, kdy na žádost Costy-Gavras složil hudbu k filmu „Amen.“. Tento počin mu o několik let později, v roce 2005, přinesl nominaci na prestižní ocenění César. Po tomto úspěchu následovala řada dalších nominací na Césara za nejlepší filmovou hudbu, které obdržel za filmy „Va, vis et deviens“ (2005) a „Indignes“ (2006). Jeho umělecký vrchol byl korunován v roce 2010, kdy získal Césara za nejlepší filmovou hudbu k filmu „Le Concert“.
Armand Amar je držitelem řady dalších významných ocenění. V roce 2005 byl oceněn za nejlepší hudbu k filmu „Jungle nomade of the Himalaya“ na festivalu extrému. O rok později obdržel Cenu SACEM za hudbu k filmu „Plus Loin“. Jeho talent byl rozpoznán i na mezinárodní scéně, což dokládá ocenění GSCA best original score za „Moi Van Gogh“ v roce 2009 a IFMCA Best original score for a documentary feature za film „Home“ v roce 2010. V roce 2014 získal Amanda de la meilleure musique originale za film „LÉpreuve“ (Thousand Time Good Night).
Kromě filmové hudby se Armand Amar věnoval i dalším hudebním formám. V roce 2003 získal Zvláštní cenu SACEM za nejlepší originální hudbu za dílo „Plus loin“. Mezi jeho další známá hudební díla patří oratorium „Leylâ et Majnűn, ou lamour mystique“, hudba pro představení v Cathédrale dImages (nyní Carrires de Lumires) a také hudba pro balety choreografa Petera Goss. Jeho umělecká dráha je také poznamenána plodnou spoluprací s Yannem Arthus-Bertrandem.
Armand Amar strávil své dětství v Maroku, což se mohlo odrazit v jeho hudebním projevu, který často obsahuje reference na cizí kultury. V roce 1976 objevil tanec díky spolupráci s Peterem Gossem, což ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Působil také ve škole Patricea Chéreaua a přednášel na Conservatoire national supérieur o vztahu mezi hudbou a tancem. Tyto zkušenosti formovaly jeho komplexní přístup k tvorbě, kde hudba není pouhým doprovodem, ale integrální součástí uměleckého celku.
Jeho diskografie je rozsáhlá a zahrnuje široké spektrum projektů. V oblasti krátkých a středometrážních filmů vytvořil hudbu například pro „Moi, Van Gogh“ (2009), „Linstant T“ (2010) nebo „Acht Blumen“ (2011). V dokumentárním žánru se jeho hudba objevila ve filmech jako „Tabous (Zohre & Manouchehr)“ (2004), „La terre vue du ciel“ (2004), „Home“ (2009), „Human“ (2015) a „Vivre avec les loups“ (2024).
V oblasti televizní tvorby složil hudbu k seriálům jako „Marion Mazzano“ (2010), „Peur sur le lac“ (2020) a „De Gaulle, l’éclat et le secret“ (2020), stejně jako k řadě televizních filmů a dokumentů, včetně dlouhodobého projektu „Vu du ciel“ (2006-2010).
Jeho práce pro divadlo a tanec je neméně významná. Vytvořil hudbu pro balety Petera Goss v období od roku 1976 do roku 1991 a pro spectacles de la Cathédrale dimages mezi lety 1987 a 1997. Jeho spolupráce s choreografy jako Carolyn Carlson, Marie-Claude Pietragalla, Julien Derouault, Russel Maliphant a Mourad Merzouki, pro které složil hudbu k dílům jako „Inana“ (2005), „Marco Polo“ (2009) nebo „Pixel“ (2014), dokazuje jeho všestrannost a schopnost přizpůsobit se různým uměleckým stylům.
Oldřich Šlemr kdo to je?
Clint Mansell
Pedagogický pracovník
Aaron Zigman
Markéta Stehlíková wikipedia
Daft Punk
Děkan
Daniel Licht
Magdalena Reifová biografie
Alex Turner